Hliněná fasáda

Hliněné omítky ve venkovním prostředí

Text: doc. Ing. Ivana Žabičková, CSc., Fakulta architektury VUT v Brně, Sdružení hliněného stavitelství www.hlina.info

Michal Navrátil – člen Sdružení hliněného stavitelství, o.s. a občanského sdružení Ekodům

Foto: archiv autorů

 systému větrání k vysušování interiéru. Při použití dostatečného množství hliněných omítek v interiéru je možné v zimě docílit optimální vlV Čechách a na Slovensku byly kdysi domy stavěny především ze dřeva, ale přibývající množství požárů, které mnohdy zasáhly celé obydlené části měst a vesnic, přispěly k rozšíření hliněných staveb. Hlína byla používána ve stavbách až do začátku 20. století, kdy byla během několika let nahrazena cihlou pálenou. Tato okolnost způsobila, že hliněné stavivo vymizelo ze všech stavebních tabulek a norem. V současné době se znovu začal zvyšovat zájem o tento materiál a to především v podobě hliněných omítek a nepálených cihel, méně se používá hlína dusaná. Je to způsobeno především novým životním stylem, kdy se v mnohém navracíme zpět k přírodě. Začínáme si uvědomovat význam přírodních materiálů a jejich ojedinělých vlastností. Stále častěji se setkáváme s hliněnými omítkami v jejich surové podobě, tedy bez vymalování. Ponechává se tím v maximální míře vyniknout jejich přírodní vzhled. Za tradiční barvu hliněné omítky se považuje hnědá, ale příroda dokázala vytvořit daleko větší škálu barev hlín a to od bílé, okrové, přes odstíny červené, zelené až po modrou.

Vlastnosti hliněných materiálů
Jedna z nejdůležitějších vlastností hliněných materiálů je regulace vlhkosti. Žádný jiný materiál nedokáže zvýšenou vlhkost téměř okamžitě pohltit, uschovat ji a následně pozvolna navracet zpět. Této vlastnosti se s úspěchem využívá v nízkoenergetických a pasivních domech, u kterých dochází podle zvolenéhohkosti i za těchto extrémních podmínek.

Hliněná stěna už při tloušťce 24 cm dokáže velmi dobře odrušit radiové vlny v rozsahu 0,5 – 5 GHz (mobilní síť, GPS, radiové systémy) a to od 90 – 99,999%.

Jako každý jiný těžký materiál, tak i hliněné omítky akumulují teplo a chlad. Tato vlastnost začíná být aktuální především v současné době, kdy se klade velký důraz na tepelné vlastnosti stavebních prvků a dochází tak ke snaze zdící materiály (keramické cihly) co nejvíce odlehčit. Tím sice vzrůstá jejich izolační schopnost, ale za cenu ztráty schopnosti akumulační. V podstatě se dá říci, že současné zděné stavby se přibližují chování dřevostaveb. Velmi rychle se přehřejí nebo naopak ochladí. Efektu akumulace se velmi dobře využívá především v jarních a podzimních měsících.

Dalším důležitým parametrem kvalitního vnitřního prostředí je množství záporných iontů v ovzduší. Poslední výzkumy ukazují, že tyto ionty mají vliv na to, jak se v exteriéru či interiéru cítíme. Člověk vnímá v ovzduší velmi pozitivně převahu záporných iontů. U vodopádu či v lese je jejich výskyt největší, ve městě nižší a v domech nejnižší. Velmi záleží na tom, z jakého materiálu je dům postaven. Hliněné omítky sice ionty nevyrábějí, ale na jejich povrchu (pokud je neošetřený) nedochází k vybíjení záporných iontů, jako se to děje např. u syntetických materiálů a nátěrů. Přispívají tedy k jejich udržení v interiérech domů.

Hliněné materiály ve venkovním prostředí
Hlína má ale i své negativní vlastnosti, které ji přirozeně předurčují k používání pouze v interiérech domů. Při styku s vodou dochází k její degradaci. Proto kdysi tak běžně používaný materiál již dnes nenaleznete na fasádách domů. Výjimku tvoří staré hliněné objektya ojedinělé experimentální stavby. Nevýhodou takto upravených povrchů je jejich vysoká náročnost na údržbu ve srovnání s dnešními fasádními systémy.

Hliněné materiály ve venkovním prostředí v minulosti
Hliněné konstrukce vystavené vlivům povětrnosti se porušují opakovaným vlivem navlhání, promáčení, mrznutí a vysychání. Při převažující vlhkosti dochází k rozpraskání a postupnému odpadávání povrchových vrstviček materiálu, při převažující tekoucí vodě dochází k jeho vymývání a postupnému splavování. Méně se porušuje hliněný materiál důkladně zhutněný než materiál měkké omítky. Omítka měla účel nejen ochranný, ale i zdobný, esteticky dotvářela obydlí. Proto nacházíme bez omítek především budovy hospodářského charakteru – stodoly, ohradní zdi apod. V minulosti řešili majitelé hliněných domů ochranu proti povětrnostním vlivům podle zásady, že hliněný dům má mít „dobré boty a dobrý klobouk“. Navlhání stěn zemní vlhkostí zmírňovali kamennými sokly, účinek deště přesahem střechy, do níž nesmělo zatékat, exponované části štítů střech prováděli ze dřeva nebo pálených cihel. Venkovní obvodové stěny byly uzavřeny souvrstvím omítek, u kterých postupně se vzdáleností od hliněného povrchu zdiva ubývalo hlíny a přibývalo vápna. Při průzkumech skladby omítkového souvrství nacházíme nejčastěji hrubou spodní omítkovou vrstvu hliněnou s příměsí plev, které zvyšovaly tahové pevnosti omítky a tím i její odolnost vůči objemovým změnám (obr. a). Vrchní omítka jemná je vápenná, uzavřená několika vápennými nátěry (tzv. lička). Někdy se vícenásobné vápenné nátěry aplikovaly přímo na hliněnou jemnou omítku, které tak poskytly ochranu před účinky povětrnostních vlivů. Přídržnost hrubé omítky hliněné zajišťovala nerovnost hliněného zdiva, v případě potřeby se povrch ještě zdrsňoval záseky, Přídržnost vápenné omítky k hrubé hliněné zvyšovaly trhliny po jejím vyschnutí (tzv. vypraskání). Samostatný druh tvoří omazávky dřevěných staveb jako ochrana před požárem. Tloušťka těchto vrstev se pohybovala kolem 80 mm, její přídržnost se zvyšovala zavrtáváním dřevěných kolíků do dřevěné konstrukce, která po jejich osazení připomínala ježka, od toho název ježkování (obr. a). Obdobně se přichycovala hliněná vymazávka srubových staveb. Životnost hliněných omítek povrchově ošetřených vápnem ať v podobě jemné vápenné omítky nebo pouhými vápennými nátěry se zásadně zvyšovala. Přesto nesmíme zapomenout na pravidelné líčení včetně drobných oprav fasád vesnických domů jednou do roka, které udržovalo fasády stavení v dobrém stavu.

Obr. Souvrství omítek na srubové stavbě. Spodní tlustou vrstvu tvoří hliněná omazávka se slaměnou řezankou, jejíž přídržnost ke dřevu je zajištěna tzv. ježkováním. Na ní jsou uloženy dvě vrstvy hrubé hliněné omítky s plevami. závěrečnou vrstvu tvoří vápenná omítka překrytá několikanásobně různobarevnými vrstvami vápenných nátěrů.

Používání hliněných materiálů ve venkovním prostředí v současnosti
S prudkým vzestupem zájmu o hliněné omítky v interiérech staveb, který je vyvolán jejich příznivým působenímn na lidské zdraví, se občas objevují tendence používat tento materiál i na fasádách domů bez dalších povrchových úprav (malba, vápenná omítka). Všeobecně lze říci, že takové aplikace jsou zatím neúspěšné, s krátkou životností a nedá se za ně požadovat žádná záruka bez pravidelné údržby, jak tomu bylo v minulosti. Pokud zákazník trvá na venkovní hliněné omítce, lze při dodržením určitých zásad docílit dlouhodobější životnosti omítky, ovšem mnohdy za cenu ztráty některých vlastností, jako je např. možnost návratu do přírody apod…
Venkovní hliněná omítka není věčná. K jejímu splavování dochází především při prudkém déletrvajícím dešti, který se objevuje v našich krajích několikrát do roka. Běžný déšť jí ublíží podstatně méně. Tloušťka nanesené vrstvy je zásadní pro trvanlivost a proto se doporučuje minimálně 40 mm. Dokud totiž omítka saje vodu, dochází k jejímu postupnému měknutí a teprve po nasycení začíná být splavována.

Na obrázku je znázorněna splavená hliněná omítka z povrchu nepálené cihly. K takovéto degradaci došlo po 2 letech provozu budovy. Bylo zde provedeno několik chyb, které celý proces urychlily. Především je to malá tloušťka hliněné omítky. V tomto případě se jednalo o omítku tl. do 20 mm, která sice byla nanesena na savé hliněné cihle, ale ta nedokázala v krátkém čase odebrat z omítky přebytečnou vodu a tím zabránit jejímu rozmáčení a následnému splavení. Rozhodujíci bylo i umístění na fasádě domu. Jednalo se o štítovou stěnu, která neměla takřka žádný přesah střechy a dům byl umístněn ve volné krajině, kde déšť hnaný větrem velmi intenzivně omítku narušoval.  

Na obrázku je znázorněn slaměný dům s venkovními hliněnými omítkami. I když nemá dům na štítových stěnách velké přesahy střechy, tak ani po 8 letech provozu nedochází k zásadní degradaci omítky. Příznivě zde působí především stromy, které částečně chrání dům před prudkými bočními dešti a dále příměs mouky, která se použila do finální vrstvy omítky. Tento způsob úpravy může snížit paropropustnost poslední vrstvy, ale do současné doby zatím nebyla provedena žádná měření, která by tuto obavu potvrdila. K menším známkám degradace u tohoto domu dochází především v místech styku dřevěného obkladu ve štítu s hliněnou omítkou. Při dešti se na tomto obkladu shromažďuje voda, která potom ve větším množství odkapává na hliněnou omítku a ta se lokálně narušuje. Tento problém vzniká také pod parapety oken a dveří. Optimální by bylo odvádět tuto vodu mimo… 

Pro zvýšení odolnosti hliněné omítky vůči povětrnostním vlivům byla provedena řada pokusů, kdy do omítky byly přidávány rozličné druhy příměsí (lněná fermež, bitumenová emulze, mouka, vodní sklo atd.), u každé příměsi se však po čase objevily nějaké problémy. Výzkumná laboratoř FEB (Německo) vyvinula zařízení pro zkoušení a testování odolnosti hliněných omítek vůči působení deště. Ze všech pokusů, které se provedly v této laboratoři, se nejvíce osvědčila příměs kravské mrvy. Pokud byla hliněná omítka bez příměsi vystavena konstantnímu proudu vody, došlo ke splavení během 4 minut, u stejné hliněné omítky s příměsí kravské mrvy došlo ke splavení po 4 hodinách. Stabilizační účinek kravské mrvy spočívá v přítomnosti kaseinu a sloučenin amoniaku. Stabilizačně údajně působí také celulóza. Pokud je kravská mrva nedostupná nebo také z estetických důvodů nevyhovující, je možné ji nahradit přidáním malého množství amoniaku a kaseinu (zdroj: Příručka hliněného stavitelství, Gernot Minke). Volba jílu hraje také velmi důležitou roli. Je doporučována cihlářská hlína, která se dá v případě potřeby i připigmentovat . V žádném případě se nedoporučuje používat kaolinitické jíly!

Možnosti pigmentace hliněné omítky

Hliněné materiály provázejí naše lidstvo od pradávna. Dalo by se říci, že se jednalo o jeden z prvních používaných stavebních materiálů, pomocí kterého se slepovaly kameny při zazdívání otvorů do jeskyně nebo omazávaly proutěné chýše.Později se z tohoto materiálu začaly stavět domy a v některých částech světa se z nich staví dodnes. Hliněný materiál většinu lidí přímo magicky přitahuje, protože v něm vidí symbol našeho bytí. Je vhodné mít stále na paměti, že příroda nám tento materiál zapůjčila v té nejčistší podobě a my si toho musíme být plně vědomi. Je naší morální povinností nepřidávat do tohoto materiálu žádné chemické látky, které by znemožnily jeho navrácení zpět do přírody.

Nezapomínejte, že tento materiál je nositelem života.